Jak vytáhnout dítěti stoličku

To že zuby umí docela potrápit, asi nemusím nikomu dlouze vysvětlovat. Ale co teprve, když ty zuby nejsou vaše. To je ta pravá výzva! A s touhle výzvou jsem se teď potýkala dva měsíce. Ale začněme hezky od začátku.

Moje malá drahá pětiapůlletá, pro usnadnění jí říkejme třeba Klárka…Tak tedy Klárka neměla nikdy problém se zubaři a celkem ani s jinými lékaři. Očkování, CRP test…všechno probíhalo vždycky v klidu, maximálně s drobným pofňukáníčkem. To ale skončilo letos na podzim u zubaře.

Ještě v září zvládla s relativním klidem vrtání stoličky. Nenechala jsem nic náhodě a dopředu jsem zjišťovala, zda vrtání mléčných zubu bolí, nebo ne, abych věděla, co ji čeká. Výsledné skóre z průzkumu vyšlo přibližně pade na pade. Takže jsem jí řekla popravdě: "Když budeš mít štěstí, tak to bolet nebude." A opravdu nejspíš nebolelo. Soudím tak podle toho, že odpor z její strany byl minimální. Po vyvrtání dostala nějakou provizorní plombu a jelo se domů. Ta jí ale bohužel do dvou dnů vypadla. A protože měl k naší zubařce o několik dní později jet i tatínek, vyrazili spolu, aby jí tu díru zaplácli. A tehdy se to pozvolna začalo rozjíždět.

Zubařka při této návštěvě zjistila, že zub se kazí vesele dál a i dáseň, že je zanícená. A tím pádem by, prý, bylo nejlepší, co nejdříve ho vyndat. Pokusili se o to hned ten den, ale nebyla jsem s nimi já. Takže Klárka odmítla podstoupit cokoliv, co se odklánělo od původního plánu návštěvy. Odjeli tedy domů s nepořízenou a se zlým zubem v puse.

No nic, sice se mi nechtělo zabít celý den cestováním tam a zpět, ale nedalo se nic dělat, byla jsem žádaná. Zpětně je celkem legrační, když si vzpomenu, jak jsem byla otrávená z toho, že to nezvládli s tatínkem a že tam kvůli tomu musím jet já.

V onen osudný den proběhlo trhání asi takto. Klárka seděla u mně na klíně a já na zubařském křesle. Poslušně otevřela, zubařka nahlédla a mohlo se přistoupit k trhání. Píchla Klárce injekci na umrtvení…A TADY SE TO CELÉ ZVRTLO! Dáseň v zánětu asi dost zabolela už jen při vpichu a navíc se i dost rozkrvácela. Beruška začala brečet. A když při vyplachování zjistila, kolik krve z toho teče, byla to pro ni poslední kapka a rozhodla se celou situaci ukončit. Když si jejího záměru všimla doktorka, křikla jen: "Držte ji!" A pak už to mám trochu rozmazané. Asi jsem uposlechla, protože za chvíli jsme vycházeli z ordinace se zubem (který měl neskutečný kořen, měla jsem úplně zkreslenou představu o tom, jak vypadá mléčná stolička) v sáčku. Klárka brečela a já trochu taky. Brečela pak prakticky i celou cestu domů. Jen zmrzlina, kterou jsme ještě po cestě koupili, ji malinko uklidnila. Bylo celkem jasné, že to, k čemu právě došlo, je průšvih. Jen jsme ještě nikdo netušil, jak velký.

Když jsem o tom pak přemýšlela, postupně mi docházelo, co to pro ni muselo být za hrůzu. Zub v zánětu nejde tak docela umrtvit. A aby nevzala čáru, bylo trhání taková bleskovka, že injekce nejspíš stejně nestihla zabrat. Navíc měla z dřívějška minimální zkušenosti s krvácením. Jako spořádaná holčička se totiž pohybovala vždy uvážlivě a snad nikdy pořádně neupadla. Vážně si nevzpomínám na žádný moment, kdy by došlo k většímu krveprolití. Takže trhání zubu bylo pro ni strašlivou premiérou v mnoha ohledech.

Když jsme přijeli domů, už se zdála být docela v pohodě. Ale šla hned dobrovolně odpočívat do postele. Což, nevím jak u vás, ale u nás nevěstí nikdy nic dobrého. A někdy u třetího nanuka začala rekapitulovat. Tak jsme si tom všem dlouho povídaly. Dokonce ji, chuděrku, zajímalo, jestli byla statečná…bylo mi jí tak moc líto. Mě to nedalo a musela jsem jí zeptat, jestli mě má ještě ráda, potom co jsem ji přidržela, když doktorka zavelela. Ještě teď mi stojí slzy v očích, když si vzpomenu, jak řekla: "Ještě víc mami, protože jsi tam byla se mnou."

No a kdyby to tady mohlo skončit a další zubařský zákrok by nás čekal v daleké budoucnosti, byla by šance, že na to všechno zapomene a mohli jsme si všichni ušetřit spoustu trápení.

K naší smůle, byl naproti v puse ještě jeden kandidát na vytržení. S ním jsme měli přijet týden nato. Ale jak asi tušíte, trhání se nekonalo. Samozřejmě jsem počítala s tím, že to nebude úplně jednoduché. Tak jsem s Klárkou všechno podrobně probrala. Jak to nejspíš bude celé probíhat a co nám hrozí, když se to nepovede. Asi nejsem jediná, kdo se nikdy nechce dostat v noci na zubní pohotovost ani sama, natož s dítětem. A vzhledem k tomu, že u tohoto zubu byl pro změnu váček, nemohli jsme vědět dne ani hodiny, kdy se vzbouří a budeme to muset řešit narychlo.

Celou dobu se zdálo, že se dílo podaří až do chvíle, kdy měla vejít do ordinace. Strávili jsme pak dvě hodiny pochodováním kolem polikliniky. Díky čemuž se mi podařilo, přesvědčit ji alespoň k tomu, aby si nechala zub prohlédnout. Abychom věděli, jak moc je to akutní. Naštěstí nám zubařka oznámila, že váček nejspíš sám praskl, takže když to nevyndáme dnes, celkem se nic zásadního nestane. Ale že ven stejně musí, jinak by mohl, prý, poškodit založený dospělý zub pod ním.

Také nám řekla o variantě, kdy neošetřitelné děti posílají jinam - tam kde mají rajský plyn nebo analgosedaci (sirup - kombinace sedativ a analgetik). To jsme v tuto chvíli zamítli. Malá k žádnému cizímu doktorovi nechtěla. A já, popravdě, také ne.

Klárka byla odjakživa rozumné dítě a vzorný pacient. Na ledasčem se s ní dalo domluvit. Ale později ten den, když jsem se více zamyslela nad tím, jak to probíhalo, došlo mi, že už je to patrně za hranicí její kompetence. Dokud se o tom jen mluvilo, byla odhodlaná, že to zvládne. Ale jak přišlo na věc, převzala vládu jiná část mozku, která evidentně pod tíhou traumatu velela "Uteč, jinak zemřeš". Vypozorovala jsem, že dětem (pokud to mé není výjimečné) chybí jedna schopnost, kterou mají dospělí. Je to takové to odhodlání, kdy dokážeme zatnout zuby a vrhnout se do nepříjemné situace, abychom ji už měli z krku. Dítěti jednoduše stačí, když se mu podaří, vyvlíknout se z momentální nepříjemnosti, bez ohledu na to, co bude potom. S takovými kartami se hraje dost těžko.

Ale já to stále nevzdávala. Dostala jsem placebo nápad. Poprosila jsem našeho dětského lékaře, jestli by byl ochoten pro nás sehrát komedii. Naštěstí máme toho nejlepšího na světě, takže se představení konalo. Donesla jsem mu lahvičku s vitamínovým sirupem a on ho pak slavnostně předal Klárce s tím, že je to lék na strach a že jí to u zubaře pomůže.

S další novou nadějí jsme o pár dní později vyrazili zopakovat pokus o trhání. Já tedy nevím, jak přesně a na koho funguje placebo, ale na Klárku ani co by se za nehet vešlo.

Sirup tedy nezabral a tak jsme si museli definitivně přiznat, že střízliví z toho nevyváznem.

Tak jsem se pustila do zjišťování informací o rajském plynu a obvolávání všeho, co mi kdo doporučil. Tahle část příběhu byla extrémně nudná a otravná, už když se děla, takže vás ušetřím a přejdu rovnou k tomu, o čem se dá vyprávět.

Na jedno z doporučení jsem nás objednala k doktorce, která se specializuje na dětské pacienty, má v ordinaci bombu a sídlí nedaleko. Měla jsem pocit absolutního vítězství a nároku na cenu matka roku. Moc mě potěšilo i to, že nás objednala na první prohlídku, kde měla v plánu jen povozit malou na křesle a podívat se, před čím že to stojíme. A trhat se mělo až příště.

Když jsem to Klárce odprezentovala, zdálo se, že je i ona potěšena. Připravila jsem ji na to, že musí paní doktorku nechat kouknout do pusy. Ale že se ten den nemusí vůbec ničeho bát. A že hned potom pojedeme domů.

Když jsme vešli do ordinace, byla jsem přesvědčená, že to máme v kapse. Byla totiž kompletně růžová. Růžové křeslo. Růžové doplňky. Růžové kelímky. I doktorka měla růžovou roušku a fialové rukavice. Lepší už by to bylo snad jen, kdyby měla roh a duhovou hřívu. Co by se mohlo pokazit? Jak Klárka slíbila, nechala zubařku nahlédnout do pusy. Jenomže! Paní doktorka chtěla udělat i rentgen. Na ten jsem Klárku už nepřipravila. Marně jsem jí vysvětlovala, že je to jen fotka. Že to nebolí. Že se nemá čeho bát. Prostě s tím nepočítala a tak jsme opět pohořeli. A aby to nebylo málo, vysvětlila nám zubařka, že pokud je vyděšená až tak moc, rajský plyn by pro ni nebyl dostatečný a že nezbývá než ošetření s analgosedací. Takže jsme museli hledat dál.

Kdo nezažil, asi těžko si představí, jaké zoufalství v průběhu takového procesu s člověkem cloumá. Cítila jsem, že moje nervy už na to nestačí. Tak jsem nově vzniklý úkol přehodila na tatínka, který byl relativně čerstvý. Tomu se naštěstí podařilo sehnat lékaře poměrně rychle.

I sem jsme jeli nejdříve na vstupní prohlídku. Doktorka byla moc milá. Řekla nám ale, že ani s analgosedací není úspěch stoprocentně zaručen. A že na ni každé dítě reaguje jinak. Tak jsem se začala modlit jako snad nikdy v životě. Další a zároveň poslední alternativou by totiž byla už jen celková anestezie. Narkóza kvůli mléčnému zubu!? To mi přišlo naprosto nemyslitelné!

Měli jsme štěstí, protože jim někdo vypadl a tak nás pozvali na trhání hned na druhý den. Snažila jsem se Klárku na průběh nadcházející návštěvy opět co nejdetailněji připravit. Od maminek z facebooku jsem posbírala základní informace. Vysvětlila jsem jí, že musí sirup vypít naráz celý a že nebude dobrý. Že po něm bude omámená a že si možná nebude pamatovat to, co pak bude následovat. A hlavně… když se to podaří, dostane tolik zmrzliny, kolik jen dokáže sníst.

Podle instrukcí vypila sirup na jeden zátah. První malý úspěch byl za námi. Pak jsme čekali patnáct minut v čekárně, než to zabere. Během čehož si ji tatínek natáčel. Protože upřímně…komu z rodičů se poštěstí, být u toho, když se jejich dítě poprvé sjede. A my to máme i na videu!

Naštěstí bylo hned patrné, že bude spadat do té skupiny dětí, na které to zabírá tím kýženým způsobem. Byla za chvíli jako hadrová panenka, mluvila zpomaleně a zcesty. Patnáct minut bylo pryč a mohlo se jít na věc.

Pro navození dokonalé pohody, nám k tomu pustili krtečka. Injekci s lokální anestezií si nechala dát bez námitek. Při samotném páčení zubu začala malinko protestovat, ale byla opravdu jako gumová, takže nebyl problém dotáhnout to KONEČNĚ až do konce. Chvíli jsem se zdráhala uvěřit tomu, že se to skutečně podařilo. V předešlých pokusech následovalo vždy po každém závanu naděje jen větší a větší zoufalství. Ale tentokrát byl doopravdy venku. S vděčností jsme zaplatili tři a půl tisíce a vyrazili jsme k domovu. Ta euforie z úspěchu byla úžasná.

Klárce vydržel trip ještě asi dvě hodiny, než to zcela vyprchalo.

Druhý den ráno, když se vzbudila, tak to moc hezky shrnula: "Víš, mami, já to vůbec nezapomněla. Celé si to pamatuju. Ale nebylo to tak zlé jako napoprvé. To bude asi tím, že už jsem zvyklá." A to vidím jako geniální završení naší strastiplné cesty. Pevně věřím, že nás teď na nějakou dobu nic podobného nečeká. Aby měla čas trochu na všechno zapomenout a doufám, že si uchová hlavně ten pocit, že napodruhé už to dala s přehledem, protože "už si zvykla".