Jsi absolvent bez zkušeností? Hledáš práci? Malá inspirace, jak to nedělat…

Dnes to není tak zlé, ale já měla to štěstí, že jsem naskočila do pracovního procesu přesně v době největší krize. Bylo to koncem roku 2008. Tehdy mě jako absolventa všeobecného gymnázia bez zkušeností přijali na docela fajnové místo. Bohužel se mnou přijímací pohovor vedl ředitel firmy, a ne paní, místo které jsem měla nastoupit. Kdyby tam byla ona, myslím, že by dvěma, třemi dobře mířenými otázkami zjistila, že jsem úplně mimo a mohli jsme si všichni ušetřit spoustu trápení.

Místo toho se mě ptal pan ředitel. Ptal se třeba, jak jsem na tom s angličtinou…na což jsem mu odpověděla, že jsem z ní maturovala a on se dál neptal. Kdyby se ptal dát, zjistil by, že za tři a to jen proto, že mě učitelka měla ráda a že jsem měla štěstí na otázku. Pak se zeptal, jestli jsem na střední škole měla ekonomii. Na což jsem také popravdě odpověděla, že ano. A on se opět dál neptal. Z dnešního pohledu bych řekla, že pan ředitel neměl moc představu o tom, co jeho stávající zaměstnankyně vlastně dělá. A už vůbec neměl páru o tom, co obnáší taková ekonomie na střední neekonomické škole. Kdyby se ptal dál, zjistil by, že jsem si ji vybrala jako volitelný předmět hlavně proto, že se na škole tradovalo, že dost často odpadá. Na vše jsem tedy pravdivě odpověděla. Pan ředitel byl spokojen a já byla přijata. A pak začalo čtrnáct dní totálního utrpení.

Z administrativní pozice se totiž vyklubalo vedení účetnictví celé firmy, o kterém já neměla ani ánung. A zlatým hřebem byl zkušební telefonát v angličtině. Mluvila jsem s nějakým Belgičanem. Belgičan mluvil anglicky tak, že jsem pochybovala, jestli se nezapomněl a jestli stále nehovoří v mateřském jazyce. Snad nikdy v životě jsem se tak netřásla. Takže tragédie stíhala tragédii a myslím, že tento zážitek zformoval moje profesní sebevědomí na dlouhá léta.

A pak už to jelo. Absolutně jsem odmítala odpovědět na jakoukoli lukrativnější pracovní nabídku. Takže jsem dělala prodavačku snad všeho, co vás napadne. A nebo jsem vyhledávala práce, které by zvládla každá trochu lépe vycvičená opice.

Nejlepší asi byl můj pracovní poměr s jedním velkým knihkupeckým řetězcem. Člověk by si řekl, že prodávat knížky, bude taková příjemná práce. Ale opak byl pravdou. Dvanáct hodin na nohou, na jednom místě. Měli jsme každý své info stanoviště a toužebně jsme vyhlíželi zákazníka, který se bude chtít na něco zeptat. Obzvlášť vždycky potěšil takový, který přišel s tím, že shání knížku. Že sice neví, kdo knihu napsal a jak se jmenuje, ale že má nejspíš takový zelený přebal a je o dívce, která…. Jasně! Máme tu stovky titulů a já je všechny četla! Ale i takový zákazník byl lepší než nic, protože bez něj jsem celý den přemýšlela jen nad tím, jestli mě bolí víc pravá, nebo levá noha.

Ale nebylo vždy jen zle. Jeden super den si pamatuju. Dostala jsem za úkol vyšůrovat police v jednom oddělení. Dali mi na to nějaký príma čistící prostředek, takže jsem byla do dvaceti minut parádně sjetá. Moc jsem si to užila.

Skvělá nebyla jen náplň práce, i firemní politika stála za to. Dělaly tam se mnou bezva holky. Ale kdyby šéfová zjistila, že se přátelíme, převelela by nás na jiné pobočky. Takže, když jsme chtěly jít po práci na kafe, musely jsme se předem tajně domluvit a čekat na sebe za rohem, aby nás nikdo společně neviděl. Pan ředitel měl totiž představu, že když se kolegyně přátelí, prokecají celou směnu a neobsluhují zákazníky. Vydržela jsem to tam tři měsíce.

A protože byla krize, práce bylo málo. K tomu jsem, po své první zkušenosti, nabyla dojmu, že nezvládnu nic, na co je potřeba víc než 80bodů IQ. Tak jsem se plácala od jedné hrůzy ke druhé. Nikde jsem dlouho nevydržela. Ani ne tak proto, že by mi vadila práce, problém byl spíše v tehdejších totalitních moresech nadřízených. Nedostatek pracovních míst jim dával velkou moc. A většinou se dost vyžívali v nadužívání věty: "Na pracáku čeká dalších deset takových". Takže i bez větší slovní zásoby, měl každý vždy odpověď na všechno.

Vrcholem všeho bylo, když jsem se šla ptát na práci do obchodu s erotickými potřebami. Paní manažerka se chovala dost povýšeně a docela mi dala sežrat, že jsem nikde před tím nevydržela nijak dlouho. Tenkrát mě to dost naštvalo. Holt, když na vás může machrovat i někdo, kdo prodává plastové č***ky, tak si musíte chtě nechtě přiznat, že jste klesli už hodně hluboko.

Trvalo to sice pár let, ale krize přešla a mně postupem času došlo, že největší chyba je, shánět práci přes inzerát. Tam totiž najdete převážně jen odpad, o který nikdo nestojí a nebo různé podvodné nesmysly. Tak jsem to přestala dělat.

Netvrdím, že i při shánění práce přes známé, nemůžete šlápnout vedle. Ale moje zkušenost je taková, že se tím riziko dost snižuje. Držím se toho a už to bude něco přes deset let, co jsem naposledy odpověděla na nějaký random inzerát s nabídkou práce a zatím se mi to vyplácí.

Je takovou drobnou ironií osudu, že díky pracem, získaným přes kamarády, se ze mě nakonec přece jen stala účetní. Možná, že můj první zaměstnavatel neměl až tak špatný odhad, jen to o pár let uspěchal.

Někdy příště se s vámi asi podělím o jednu ze svých super prací a o kouzlo svobody v práci.

PS:

Aby moje sdělení bylo úplné, musím přiznat, že jsem se do jedné šílenosti dostala i "přes známost". Je to rok zpátky. Toto zaměstnání trvalo přesně osm pracovních dní. A musím říct, že kdybych se měla více ráda, skončilo by už o sedm dnů dříve. To ale nebudu podrobněji popisovat. Je to čerstvé, nebylo to daleko a teoreticky by se tam mohl někdo poznat. ;)