Kdo hledá, najde

Nevím jak vám, ale mně se občas stává, že kritizuji (někdy v mysli, někdy nahlas) lidi za chování, jehož se dopouštím i já sama. Teď se mi to akorát stalo u něčeho, co se dá nejlépe vyjádřit rčením: "To se jeden strhnul, aby nemusel jít dvakrát." *

Bylo zajímavé pozorovat, co se ve mně děje, když sleduji někoho, kdo si počíná v tomto duchu. A jak nutkavou pociťuji touhu přispěchat s lepším řešením.

Sledovala jsem dítě. Nesmyslnost takového jednání je nejtransparentnější právě u malých dětí. Ty se dost často pokouší přemístit z bodu A do (nanejvýš dva metry vzdáleného) bodu B zbytečně nesmyslné množství věcí naráz. Z pozice pozorovatele se jeví vynaložená snaha jako naprosto neefektivní. Věci cestou dítěti opakovaně padají. To je musí zvednout. Přičemž mu upadne něco dalšího z druhé nestřežené strany. A tak dále…umíme si představit…

Celkově hodnoceno - nedochází při tomto způsobu přepravy předmětů k úspoře ani času, ani energie. Daleko lepší by samozřejmě bylo, vzít polovinu věcí. Bez problému je přenést do bodu B. A následně tento postup pakovat s polovinou druhou. Výsledek druhé varianty je** elegantnější, praktičtější, důstojnější, energeticky úspornější a navíc i rychlejší…a asi proto ho rovněž nepraktikuji. Protože - proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě.

Podrobila jsem v této věci sebe samu hluboké introspekci. A dospěla jsem k uvědomění, že stejným způsobem jako pozorované dítě, jednám v deseti z deseti případů. Přemýšlela jsem dál i nad tím, proč vlastně? Když je to hned na první pohled jasná zhovadilost. Nejdříve mě napadlo, že jde o špatně žitý druh lenosti. Jakože, nechci jít dvakrát, protože jsem líná, ale v závěru se nadřu víc, než kdybych nebyla. Takže jakýsi "lenivý paradox". To mi ale nedávalo úplně smysl. Napoprvé možná. Než si člověk uvědomí všechny nevýhody první varianty. Ale když se takto chovám opakovaně? Kdepak. To nebude ono.

Tak jsem dumala dál. Až jsem na to nakonec kápla! Musím to tak dělat, protože trpím: zárodečným ADHD***, disociativním bordelářstvím**** a futrální amnézií*****.

Takže ano, je to tak. Jsem nemocná. A to je důvod, proč si nemohu dovolit, jednat logicky. Kdybych se rozhodla volit variantu č. 2, mnoho předmětů by nikdy nedostalo možnost dosáhnout bodu B. Vzhledem k závažnosti onemocnění a důsledkům, které s sebou kombinace jednotlivých pochuch přináší, jsem nucena konat stejně jako ono dítě. A nezbývá mi, než věřit, že mi to alespoň trochu pomůže pozitivně ovlivnit výsledek. Přiznávám, že i tak se ne vždy zadaří. Ale nezoufám, protože ne vždy si toho, díky svým poruchám, všimnu.

A co nám z toho vyplývá? 

Až si příště budete připadat jako pokrytec, nebo jako idiot, nebojte se v sobě malinko pošťourat. Třeba zjistíte, že jste taky jenom marodi…

* Předpokládá, že všichni víme, co je tím myšleno.

** Může se měnit v závislosti na vzdálenosti, kterou potřebujeme s předměty urazit. Pokud je velká, vstupuje do rovnice více faktorů a už je potřeba, přistupovat k řešení více vědecky. Pokud není příliš velká, rozhodně platí všechny dál uvedené výhody varianty č. 2.

*** To jakože vykazuji znaky ADHD, ale nemyslím, že by bylo propuklé v úplně plné síle.

**** Porucha, při níž dochází k odštěpení mé mysli od těla - kdy já bych moc ráda měla uklizeno, kdežto moje tělo rozhazuje věci všude kolem, aniž to já mohu jakkoliv ovlivnit.

***** Porucha, při níž zapomínáte, co jste chtěli, ve chvíli, kdy projdete dveřmi. Tuhle jsem si nevymyslela, to fakt existuje, jen nevím, jak se doopravdy jmenuje.