Krabičkový paradox

Máte milující matku? Víte, že se na ni můžete kdykoliv s čímkoliv obrátit? Když vás něco trápí, nebo když něco potřebujete. Dostáváte od ní spoustu věcí, i když je ani nepotřebujete? Pak jste šťastný člověk. Porodila vás žena, pro kterou jste se stali celým jejím světem!

To ovšem platí jen do chvíle, než dojde na krabičky na jídlo. Co je na nich tak magického? Vypadá to, jako by vytvářely obraz nějakého inverzního vesmíru. Protože jinak to přece nedává žádný smysl. Vaše maminka, která je jindy bez mrknutí oka schopná vytáhnout libovolnou sumu peněz, když je její miláček potřebuje, je z ničeho nic celá bez sebe, když jí nevrátíte krabičku z plastu v hodnotě padesáti korun. A někdy dokonce není ani koupená. Je to třeba jen obal od nanukového dortu. Bezcenný odpad. Ale když ho ztratíte, vidíte to zklamání v jejích očích, i ten vnitřní boj, kdy se rozhoduje, jestli vás má vydědit, nebo jestli to váš vztah tentokrát ještě ustojí. A když se stane, že nedejbůh ztratíte nějakou speciální, nebo její oblíbenou, můžete zaznamenat téměř hmatatelný závan lítosti, že si vás tenkrát nechala.

Zajímavé na tom je, že tento jev není ojedinělý. Je to paradox, který se projevuje téměř u všech matek. Tak se znovu ptám, co na těch krabičkách mají? Dívky mladšího věku touto fascinací většinou netrpí. Dojde tedy až porodem k nějaké změně v mozku? Pokud by se tento text dostal do rukou nějakému neurologovi, důrazně apeluji na to, aby se tímto problém vážně zabýval. Pokud by se mu podařilo tuto záhadu objasnil, šlo by jistě o vědecký průlom v chápání člověka, tak jak ho známe. Jsem si téměř jistá, že se v mozku po porodu (nebo v následujících letech) musí objevit nějaké nenávistné centrum, které se aktivuje a zvětšuje, se ztrátou každé další krabičky.

Pravdou je, že tohle je takový výstřel do prázdna. Možná, že to není žádná velká záhada. Třeba se tu najde nějaká matka, která mi to celé objasní. Možná namítnete, že jsem se mohla zeptat té mojí. A budete mít pravdu. Ale na to vám odpovím, že jsem posera a že nemám odvahu, pouštět se napřímo do tak citlivých témat…