Neberme život (potažmo sebe) moc vážně, stejně z něj nevyvázneme živí!

Včera jsme se s kamarádkou bavily o drsném humoru. Vyprávěla mi, že je členkou facebookové skupiny s názvem ´´ Černý humor´.  Do této skupiny, prý, vložila ostřejší vtípek, načež byla vykázána s tím, že už je to příliš. Což mi přijde přinejmenším úsměvné. Kdyby se s tou svojí perlou vytasila ve skupině ´´ Háčkujeme okrasné dečky, protože milujeme romány Jane Austenové´, tak pochopím, že nesklidí velké ovace. Ale takhle…?

Už dříve mě podobný postoj lidí párkrát zarazil. Možná je můj pohled na humor scestný, ale podle mě hranice mít nemá. Přece to, že se zasmějete vtipu, jehož předlohou je těžké téma, neznamená, že schvalujete to, co bylo jeho námětem. Nebo, že se dokonce vysmíváte lidem, které to potkalo. To, že se kupříkladu zasmějete vtipu o Židech, neznamená, že schvalujete holokaust. Smích léčí a může nám pomoci vyrovnat se s těžkými životními situacemi. Kdybychom na vše pohlíželi jen vážně, tak nás samotná tíha vážnosti může úplně zlomit. Ne, tíha situace, ale tíha vážnosti, se kterou k ní přistupujeme.

Nevím, jak to mají jinde, ale s potěšením musím říct, že Češi (až na některé výjimky, které potvrzují pravidlo) jsou v tomhle směru celkem otevření. Jedna z definic - Humor je tragédie plus čas. A my toho času potřebujeme opravdu velmi málo. Tak například povodně - ještě ani nestačila opadnout voda a už byl internet plný vtipů typu "Prodám chatu na Šumavě. K nahlédnutí u Karlova mostu." Dobrej fór! A je dobrej právě proto, že všichni vědí, že je to jen fór. Že vůbec nesouvisí s naší reálnou emocí. Ale sranda holt muší bejt, kdyby na chleba nebylo. Protože, čím je situace těžší, tím více je humoru zapotřebí.

A když máte smůlu a zrovna se neděje nic tragického, nezbývá vám, než udělat si legraci sami ze sebe. Což je prča největší, protože máte jistotu, že se nikoho nedotknete.

Já byla za mlada pověstná tím, že jsem na potkání sypala neustále vtipy z rukávu. Nikoho to moc nebavilo. Zato mě děsně! Kdybych měla korunu za každé oči vsloup, když jsem se blížila se slovy "Mám skvělej fór, to se pos…měješ", měla bych hodně korun. Nebylo vždy bylo snadné vytrvat. Někteří podlí kamarádi dokonce zadržovali smích, i když se mi náhodou vtip povedl, jen aby mě v mé obsesi nepodporovali. Často se ode mě odvraceli se slovy "Ne, prosím, už ne…" Ale humor je můj život, takže nedostali na výběr.

Ale abychom šli popořádku...celé to začalo mnohem dříve. Za mou touhou rozesmávat lidi, stojí nejspíš můj vůbec první vtip. Když mi bylo asi pět let, někde jsem zaslechla tuto anekdotu: Víte, co dělají poštěváčky ve frontě na maso? Čekají, až přijdou jazýčky. A tu jsem vyprávěla všem. Tedy…všem dospělým. Děti, mě nevyjímaje, tomu nerozuměly, takže se nesmály. Zato dospěláci se smáli hodně. Vtip je to sice průměrný. Ale představte si, že ho na vás vybalí roztomilá pětiletá holčička. To mu dost dodá na půvabu. A opravdu myslím, že už tehdy jsem se zamilovala do toho pocitu, který přijde, když někoho rozesmějete. Je to takový zvláštní příval energie.

Velkou část dětství jsem pak strávila sběratelskou činností. Vlastním několik velkých sešitů plných vtipů. Zapisovala jsem si je. Vystřihovala z novin a časopisů. Málokdy někdo přišel s nějakým, který bych neznala. Byla to opravdu velká vášeň.

Časem, jsem ale v kompulsivním vyprávění anekdot přece jen trochu polevila. Částečně proto, že jsem zhodnotila, že už jsem místy opravdu otravná. A částečně proto, že se můj vkus vytříbil a už jsem si začala vybírat jen ty opravdu legrační. A těch zase tolik není. A díky tomu, že jsem se místo kvantity, začala soustředit na kvalitu, mohla jsem si i více vyhrát s načasováním. Vypálit fór, když to okolí nejméně čekalo a ideálně, když se to úplně nejméně hodilo. Ano, je to skutečně hodinářská práce. S černým si počkejte na pohřeb. Rasistický ukrátí dlouhou chvíli při čekání na úřadu práce. Ten o policajtech nejlépe odlehčí atmosféru, když se řidič pokouší ukecat pokutu…a tak.

Pobavit lidi, se například pokouším dlouhá léta i na divadelních prknech, coby ochotník. Už asi v devíti letech, při prvním dětském divadelním představení jsem totiž pochopila, že charakterní herečka vážných rolí ze mě nebude. Tehdy jsem sice ještě tuto ambici měla a chtěla jsem hrát krásnou vážnou seriózní princeznu. Ale s režisérem patrně spala jiná členka souboru, takže jsem vždycky vyfasovala chlapy nebo strašidla a to se navážno hrát nedá.

Takže jak vidíte, nemůžu jinak, mám prostě puzení. Dnes už neházím trapný fóry na potkání, ale utluču vás postupně svýma pravidelnýma výpotkama. Veškerý odpor je marný!

Zahrajeme si hru!

Napište ten nejčernější, nejurážlivější, nejkrutější…vtip jaký znáte. Vítězem se stane ten, komu jako prvnímu FB blokne účet. 😎