Nic pro cimprlíny, řeč bude o vážných věcech

Čeho se v životě bojíte? Já například různých brouků pod tričkem a pavouků pod postelí. Samozřejmě pak i tmy, duchů a přidružených strašidel. Ale to už víte, jestli mě čtete pravidelně. Připouštím ale, že tohle všechno jsou strachy iracionální. Vzhledem k tomu, v jakých končinách žijeme, patrně nehrozí, že by mi mohl některý ze zde se vyskytujících brouků výrazněji ublížit. Asi ani duchové a zombie nebudou vysoko na světovém žebříčku nejčastějších příčin úmrtí. Byť se nás kinematografie zarputile pokouší přesvědčit o opaku. 

Jsou tu ale i dvě věci, které mě děsí a jsou zcela racionální. Jen úplnou náhodou se obě týkají vyprazdňování. Ta první je sice méně pravděpodobná (nebo jsem alespoň nikdy neslyšela o člověku, kterému by se to stalo), ale zato mega děsivá. Jde o strach z puknutí mísy. Než se začnete opovržlivě usmívat, zavřete oči a zkuste si to představit. Teda, teď je ještě nechte na moment pootevřené, než vám tu situaci detailněji vylíčím. Až pak je zavřete a nechte to na sebe chvilku působit.

Obraz vypadá přibližně takto - jdete normálně vykonat potřebu na záchodovou mísu (která má v horším případě na sobě prasklinu). Usednete plnou vahou. Mísa nevydrží a praskne. Je jisté, že se pod vámi neroztříští na malé bezpečnostní kousíčky, jako to dělá například přední sklo auta. Kdepak. Zcela určitě se vytvoří různé nebezpečně velké střepy. A jsem přesvědčena, že některý z nich zůstane trčet směrem vzhůru, přímo proti vašim intimním partiím. Do kterých se, až budete padat, zabodne!!! Ááááá!

Ponořili jste se do představy poctivě? Já už mnohokrát. Proto nikdy na záchodě nesedím tak, aby moje těžiště spočívalo za zónou návratu, kdyby bylo narychlo potřeba zareagovat převážením vpřed. Výjimku tvoří jen ty návštěvy toalet, kdy nejsem střízlivá. Tehdy se můj vytříbený balanční styl malinko vytrácí. Což ovšem nevadí, protože když jsem opilá, nebojím se nikoho a ničeho. Takže ani sebepopraskanější mísa mě nemůže vyvést z míry.

No, a teď se dostáváme ke strašifóbii s nejpravděpodobnější vyplnitelností. Tady už by se určitě pár lidí s osobní zkušeností našlo. Řeč je o průjmu v autobuse. Nebývá to často, ale v životě každého z nás sem tam nastane chvíle, kdy se potřeba přihlásí a musí být vyřešena bezodkladně, nebo maximálně v řádu několika málo minut. Což nevadí, když jste doma. Když jste venku, může to být docela nepříjemné, ale ve většině českých měst se dá najít veřejném WC, či při nejhorším nějaké křoví. Ale co v autobuse!? Když je příští zastávka vzdálena ještě tak třeba hodinku. V takovém případě máte dvě možnosti. A obě jsou srovnatelně příšerné. Je to taková Sofiina srací volba...

• Varianta A

Můžete se pokusit vydržet to a dělat, že nic. Což vám ale může přijít sakra draho v případě, že jste při vyhodnocování situace přecenili své schopnosti, a nebo podcenili sílu některých fyziologických procesů. Dejme tomu, že jste něco z toho neodhadli. Co to pro vás znamená? Věru, nic pěkného. Právě totiž sedíte s nadílkou v gatích v autobuse plném lidí, se kterými budete ještě tak třeba hodinku muset sdílet jeden nevelký prostor. A za tu třeba hodinku všem na palubě dříve, nebo později dojde, co se stalo. Nemalujte si, že by se vám to povedlo nějak utajit. Těžko!

• Varianta B

Ani tady nečekejte nic spásného. Druhou možností je přiznat včas, co se chystá a poprosit řidiče, aby vám zastavil. Na první pohled se to zdá jako lepší volba, než se to snažit vydržet. Ale co pro vás ´´´ Varianta B´´  ve skutečnosti znamená? Řidič zastaví. Ideálně někde u posečeného pole. Vy vyběhnete ven. Ale co teď? Celý autobus sleduje, co se bude dít. Vy si netroufnete pokoušet autobusákovu laskavost, takže si nedovolíte popojít kiláček někam do soukromí, protože byste riskovali, že odjede a vy zahynete sami někde v zemi nikoho. Takže vám nezbyde, než to odbýt tam, kde jste. A myslím, že by bylo naivní očekávat, že posádka autobusu taktně odvrátí zrak.

…i když moment…

…když jsem teď vynesla oba strašlivé scénáře z mé hlavy na světlo, říkám si, že bych ho asi přecejen nechala jít...myslím tím, řidiče i s autobusem. Vždy jsem se totiž ve svých představách zasekla u obrazu, kdy na mě v té potupné chvíli civí všichni spolucestující z oken. Ale až teď, jak se vám to snažím popsat, mi došlo, že by to tím neskončilo. Že bych se pak ještě musela do toho autobusu vrátit! A další třeba hodinku pokračovat v cestě s lidmi, kteří viděli. Což znamená jediné - Průjem v autobuse = SMRT V PUSTINĚ! Jinak to nepůjde.

A teď mě opravdu upřímně zajímá…zažil někdo moji druhou noční můru? A pro jakou variantu řešení jste se v tu chvíli rozhodli? A, nebo B? Nebojte se podrobností.

Nebo jsem vás právě inspirovala a přibyly vám dva nové zbytečné strachy do vašeho osobního seznamu?

No, jen se podělte...