O zimě, důslednosti a plavání

Rozhodla jsem se, že přes léto, místo cvičení v posilovně, budu chodit plavat. Důvodem bylo, že v posilovně se člověk potí, i když není horko a když je, tak je to pro ostudu, protože zpocený už přichází. 

Plavat jsem poprvé vyrazila v úterý ráno. Asi si říkáte, proč jsem si s koupáním počkala na to, až přejdou vedra…a vaše připomínka je skutečně na místě, protože v úterý ráno byla fakt kláda. Ujišťuji vás ale, že v tom nebyl záměr. Nicméně, když už jsem se rozhodla, tak se nedalo nic dělat. Když si totiž jednou najdete výmluvu, proč něco neudělat, najdete si ji i podruhé.

Každopádně rozhodnutí, nenechat se zastrašit povětrnostními podmínkami hodnotím jako šťastné. Když tělo bojuje o holé přežití a zoufale se snaží zahřát, vyplavuje nějaké hormony, které vás zpětně přimějí uvěřit tomu, že celá ta šílenost byla vlastně děsně super. A proto jsem byla dneska znovu. Zima byla ještě větší než v úterý a voda taky asi stihla trochu vystydnout. Takže celkový zážitek byl o několik stupňů lepší. A byl navíc posílený tím, že jsem cestou od břehu potkala pána, který na mě zděšeně hleděl a následně se ujišťoval zda-li to, že mám na sobě plavky a že stojím mokrá vedle rybníku, znamená, že jsem se byla koupat. Ubezpečila jsem ho, že jeho dedukce je správná a že je to opravdu tak, jak to vypadá. Načež se zatvářil ohromeně a já se cítila o dost víc jako bourák, než kdybych tam mrzla jen tak pro nic za nic, ochuzena o obdiv kolemjdoucích. Tedy kolemjdoucího…bohužel, žádní další potenciální obdivovatelé mého hrdinství se nedostavili. 

Upřímně doufám, že mě počasí bude i nadále podporovat v mé nově objevené zálibě. Když je totiž klendra, tak nabývá obyčejné plavání zcela nových rozměrů. Protože, co si budem povídat, v horku zvládne plavat každý jouda.