Sebevražda
Máte strach ze smrti? Myšleno z vlastní smrti. Chápu, když má někdo strach ze smrti blízkých, ale proč ze svojí? Nebude vám to náhodou, až to opravdu nastane, stejně úplně jedno? Ještě chápu strach ze způsobu smrti. Málokdo chce umírat dlouze v bolestech. Každý by, až přijde jeho čas, nejraději usnul a už se neprobudil. Ale to se poštěstí jen vyvoleným, a nebo si to musíte zařídit sami. A když už jsme u toho zařizování… Vysvětlí mi někdo, proč existují sebevrazi, kteří volí jakýkoliv jiný způsob smrti, než předávkování se léky? Já tedy raději vše, pokud to jde, řeším bez chemie, ale zrovna v tomhle případě bych udělala výjimku. Já, kdybych se šla zabít, jsou pro mě prášky jasná volba. Když jsem měla kdysi pubertální světabol, dost jsem nad tím přemýšlela. Rozebrala jsem si všechny možné nápady sebevrahů veteránů a nic jiného než prášky, prostě nepadá v úvahu. Následujte mé úvahy a jsem zvědavá, co si nakonec vyberete vy.
Tak začneme třeba oběšením. Nechápu, jak zrovna oběšení může být tak populární. Je přece docela nepravděpodobné, že v domácích podmínkách, to člověk-amatér zvládne tak, aby si trhnul vazem. Podkopne pod sebou nějakou židličku a mrská se tam jakou dobu, než se dílo podaří. A vsadím se, že během té doby má dost času na přemýšlení a že si to každý nešika rozmyslel. Ale už měl smůlu. Takže nebrat.
Dál třeba střelné zbraně. U zbraní taky víme, že to není taková sranda. Už hodně lidem se podařilo něco si jen ustřelit. Takže si k tomu, že mají zpackaný život, museli zvyknout ještě na to, že jim chybí kus hlavy. Což člověku na optimismu moc nepřidá. Ať už se jim to povedlo, nebo ne, museli to být strašně bezohlední lidé. Jako ostatně většina sebevrahů. Myslí oni vůbec na ty, kteří to po nich budou uklízet. Nekoukala jsem se do statistik, ale řekla bych, že sebevraždy, které nadělají svinčík, volí převážně muži. Protože nemají představu, jaká je to práce, dost krev třeba z koberce.
Já, když jsem si to kdysi rozmýšlela, bylo mými hlavními kritérii to, abych zůstala v celku a abych nenadělala bordel. A hlavně, aby to nebylo v místě bydliště a nehrozilo tedy, že mě najde rodinný příslušník. Ne že se, jako někteří, odprásknu doma před nedělním obědem.
Vrcholem neohleduplnosti jsou ale skokani. Ať už skáčou z výškových staveb, nebo pod vlak. Výškové stavby jsou totiž obvykle v obydlených lokalitách. Takže tahle jejich poslední exhibice může někomu akorát tak zadělat na pěkné trauma. A vlakoví skokani, to je kapitola o bezohlednosti sama o sobě. Nejenom, že jim asi nedochází, že ten vlak někdo řídí. A že ten někdo nejspíš nebude psychopat, takže ho svým nápadem moc nepotěší. Ale nepotěší i spoustu dalších lidí. Nepotěší ty, kteří ho budou uklízet několik kilometrů, ani ty, kteří kvůli němu přijdu pozdě do práce.
Pak tu máme třeba utopení. To je celkem ohleduplné, ale musí to být děsně nepříjemné. Pak ještě podřezání žil, ale to jsem zavrhla jako první, protože nemůžu vidět krev.
To bychom tak nějak měli ty základní…a kdybyste chtěli vědět, co mě od toho tenkrát odradilo (byť jsem to měla tak pěkně vymyšlené), tak to byla zvědavost. Člověk je od přírody tvor zvídavý a hlavně zvědavý. A já si uvědomila, že mě fakt zajímá, jak to bude dál. Díky čemuž jsem zjistila, že všechno v životě má řešení. Jak se říká: "Pokud něco nedopadlo dobře, znamená to, že to ještě neskončilo". Je to pravda! Protože, už je to fůra let a ještě ani jednou jsem nelitovala, že jsem se na to tenkrát vyprdla.
No, nejoblíbenější způsoby dobrovolného odchodu jsme si probrali. Takže až budete mít den blbec, vzpomeňte si na mě. A opravdu dobře si rozmyslete, jestli nejste alespoň trochu zvědaví, jak to bude dál. Ale jestli se bojíte, že když budete zvědaví, budete brzo starý a rozhodnete se zůstat mladí, pokuste se zůstat alespoň vcelku.
