Váha

Ač je to k nevíře, vyhrála jsem konečně svůj celoživotní boj s váhou. Pro všechny, kdo řeší stejný problém, mám dobrou zprávu. Nemusela jsem pro to skoro nic udělat. Nebylo potřeba cvičit, ani upravit jídelníček. Prostě jsem se tak dlouho snažila ztratit na váze, až jsem ztratila váhu.

Vážně. Zaboha ji nemůžu najít. Povím vám, jak se to stalo…

Před pár týdny mě napadlo, že by bylo fajn přestat s kompulzivním vážením, o kterém jsem psala v článku "ZARUČENÝ NÁVOD NA HUBNUTÍ!!! Tak určitě…". Mezidenní váhové rozdíly stejně o ničem nevypovídají a tak je to jen zbytečná sebetrýzeň. Proto jsem se rozhodla, že váhu schovám, aby mě to nelákalo a zvážím se nejdříve za týden.

Když jsem ji po sedmi dnech vytáhla a stoupla na ni, ukázala, ta svině, vyšší číslo než naposled. A to i přesto, že jsem byla naprosto vzorová v dodržování všeho, co jsem si předsevzala. Jednoznačně to udělala naschvál. Byla prostě jen uražená, že jsem se jí celý týden nevěnovala. Jak asi tušíte, způsobilo mi to minimálně hodinovou depresi. Tak jsem ji schovala znovu s tím, že ji nechci vidět alespoň měsíc, když je taková.

Je zajímavé, že jsem během stanovené lhůty měla několikrát chuť ukončit experiment dříve a zvážit se. S přihlédnutím k tomu, že se ke mně v minulosti téměř nikdy nechovala hezky, vysvětluji si moji touhu po další interakci s ní (nad rámec dohody) jako čistý Stockholmský syndrom. Byla jsem ale silná a vydržela jsem.

Pak přišel den Dé. Chtěla jsem váhu vyndat, abychom si promluvily o tom, kam chceme v našem vztahu dál směřovat, zda-li ji čas v odloučení přiměl zpytovat svědomí… Ale ona nikde. Prostě zmizela. Můj byt je poměrně malý, což přidává celé věci na tajemnosti. Mám dvě teorie, co se asi mohlo stát.

První je, že namísto toho, aby se kála za své minulé hříchy, se naopak znovu urazila, následkem čehož mě prostě opustila. A šla si najít někoho, kdo se zatím bez dennodenního vážení neobejde a bude se jí tím pádem konstantně věnovat, tak jak byla zvyklá. Koneckonců, nožičky měla, třebaže malé, tak proč ne.

Varianta druhá, asi pravděpodobnější, je ta, že jsem prostě nadmíru dobrá ve schovávání věcí. A že se tato moje dovednost jen šťastně potkala s obranným mechanismem lidského mozku, který, aby nás ochránil, dokáže vymazat traumatické situace. Jen v tomhle případě vymazal nedopatřením několik minut PO traumatickém zážitku. Protože své neštěstí z posledního vážení si pamatuji docela živě, ale tu část po něm, kdy kamsi ukrývám váhu, už nikoli.

Tak či tak, výsledkem zůstává, že váhu nemám. První den jsem se ji sice snažila najít, ale pak mi došlo, že je mi bez ní vlastně lépe. Navíc, když si vezmu, co mi ukázala tehdy, po pouhém týdnu osamotě, nemůžu přeci riskovat, jak by se mi asi pomstila po celém měsíci.

A co nám z toho vyplývá?

*Pokud žijete v toxickém vztahu se svou osobní váhou.

*Pokud jste dobří ve schovávání věcí.

*A pokud váš mozek občas nefunguje, tak jak má…

Udělejte to co já a budete mít klid!